Pokora a svobodná vůle

Pokora a svobodná vůle

Pokora ke každé chvíli a v každé chvíli

Martina: Pokora je popisována jako přijetí věcí takových, jaké jsou. Takové pojetí je pro mě uchopitelné pro náročné situace, které mě zlobí, zraňují, všech těch, se kterými se necítím být v souladu. Stejně důležitá mi ale pokora přijde i v těch světlých, šťastných chvílích. Pokora v těchto situacích je spíše podobná hlubokému vděku. Taková pokora mi dovolí vnímat radost a štěstí mnohem intenzivněji, protože je tam někde vědomí toho, že dostávám dar – není to odměna za něco, prostě jen proto, že teď jsem tak, jak jsem. Současně s tím je tam také vědomí toho, že to není samozřejmost. A tohle dohromady pomáhá zastavit očekávání, že se to musí opakovat. Nejen očekávání, mnohdy zafunguje i pocit nároku – přeci teď jsem dostala to krásné, tak se to bude (musí!) opakovat…

Emanuel: Zajímavý je především vždy průnik obou vyšších kvalit. Je to, jako když si představíš dvě mocné síly řeky, které se setkají a získají zcela nový rozměr. Tady je to svobodná vůle a pokora. Dávám to nejlepší co je ve mně ve prospěch celku (svobodná vůle) a přijímám reakci na mou svobodnou vůli včetně omezení (pokora). Ano k přijetí reakce na mé dávání je také vděčnost za to, co dostávám, čím jsem nyní obdarován. Tiché vědomí bohatství, které ke mně přichází je jistý rozměr pokory a to ať v dobách z pohledu mysli zvlášť bohatých, či chudších chvílích. Tady ve vyšší kvalitě bytí však není přítomen soudce. Není se s čím nebo kým poměřovat, je jen a jen tady a teď. Zkusme si to představit a podívejte se na to, co dáváte i dostáváte z pohledu tady a teď bez posuzování a očekáváními obav z reakcí. Prožijte si ten pocit dávání bez lpění na reakci, strachu či nároků. Prostě jen prochází skrze vás určitý typ energie k obohacení okolí – slovo, nabídka, tvůrčí akt, pomoc, hmotný dárek, cokoli … opouští to váš prostor a vy už nemáte žádné lpění, jak bude s vaším darem naloženo. Nemáte k tomu žáden nárok. Vyzáříte to, co cítíte, že nyní máte dát. A to je skutečná svoboda. Vy chcete dávat a obohacovat sebe a skrze sebe celek, je to vaše přirozenost, podstata. Tak činíte, dáváte svobodně a volně bohatství ze sebe. Není tam žádné předjímání reakcí na vaše dávání. Nemáte důvod vytvářet domněnky „co oni na mně ……“, protože nelpíte na tom, jak budou reagovat. Jen prostě vydáte to nejlepší co ve vás v tu chvíli je. Obohacujete a jste obohacováni. Jste obohacování reakcí okolí. Ta reakce však je velmi různá. To co dostáváte má mnoho podob. Možná poděkování, možná peníze, možná žádnou reakci, možná také odmítnutí, odpor. Tím vším jste obohacování. Je tady pár lidí, kteří vás mají doopravdy rádi, pár lidí vás možná nesnáší a spoustě lidí jste také lhostejní. To vše se může stát. Vy jste však spojeni se sebou, existencí s vědomím bohatstvím, které prochází skrze vás. V tiché pokoře přijetí jste znovu inspirování bytím, vytváříte nové nápady, dary, kterými obohacujete blízké a svět kolem. A znovu dáváte, chcete svobodně dát to nejlepší, co jste schopni nyní vytvořit. A kruh dávání a braní se stále cyklicky opakuje. Já jsem kruh a uzdravuji tebe, ty jsi kruh a uzdravuješ mne, jsme jeden celek …

Hranice svobodné vůle

Martina: V souvislosti se svobodnou vůlí mi často přijde otázka, kde jsou hranice mé svobodné vůle. Ano, mám svobodnou vůli rozhodnout se jakýmkoliv způsobem, mám svobodnou vůli jít a uskutečňovat své plány a sny, tvořit svůj život podle svých představ… Součástí mého života jsou ale také ostatní lidé. Pro mě je důležité uvědomit si, kde moje tvoření naráží na hranici svobodné vůle těch druhých. Realizací svých plánů, dokonce ani svým přáním nesmím zasahovat do svobodné vůle toho druhého. Vyžaduje to skutečnou pokoru, ale i důvěru a odevzdání. Vzdání se možnosti ovlivnit svobodnou vůli někoho druhého nakonec přináší ohromnou vlastní svobodu. Jen mě napadá, jestli v připojení skutečně budu řešit vztah, tu vazbu na někoho jiného. Mám pocit, že v bodě vyšších kvalit toto odpadá. Možná tím, že ten střed je ryzí láska, bez podmínek. A naše kde, kdy, s kým jsou vlastně podmínky.

Emanuel: Z tvého příspěvku tak trochu vyplývá klíčová otázka:

Kde je hranice tvé svobodné vůle?

Je to jen otázka naší mysli. Pokud opravdu jsi v této kvalitě, pak tam tato otázka neexistuje. Víš přesně co udělat tak, aby to bylo v souladu s okolím a ve prospěch celku. Toto přesně cítíš a konáš ze své vůle svobodně v souladu s vyšší vůlí. Nemáš na vybranou a přesto tak konáš zcela uvolněně a svobodně.
Ze přirozenosti světa jsme vzájemně propojeni, tady nutně vzájemně ovlivňování. Nelze žít tak, aby ses někoho nedotkla. Přirozeně se dotýkáš okolí, protože dýcháš, pohybuješ se, hovoříš, žiješ. Ty jsi zodpovědná za to, co si myslíš, jak se cítíš a jak se chováš. Ale nemáš odpovědnost, jak se okolí vyrovná s tím, jak jsi se ho „dotkla“. Ty sama a všichni ostatní jsme odpovědní, jak se vyrovnáme s každou situací, která se v našich životech stala a stane. S každým dotčením a zasažením. Nikdo jiný to nemůže za nás udělat! Nebo je to možné?

Odpovědnost ve svobodné vůli

Martina:  Svobodnou vůli bych pro sebe charakterizovala jako absolutní možnost volby. Možnost volby mám vždy, v každém momentě, i když si třeba nejsem všech možností vědomá anebo je dokonce ani nechci vidět. Z tohoto pohledu je nesmírně důležitá kvalita odpovědnosti. Jestliže mám absolutní možnost volby, mám také absolutní odpovědnost, tj. připravenost nést jakékoliv následky, a to i když je nejsem v momentě volby schopná předjímat. To je asi na tom nejtěžší – nevíme, co se stane a přesto víme, že to na nás dopadne… A to je asi prostor pro pokoru.
Někdy vyvstává otázka, jak moc svobodné vůle máme, když jsme vedeni Existencí. Pak přeci následujeme inspiraci, impuls… Zdá se to konečné, bez možnosti volby. Mám pocit, že přijetí této zdánlivé nesvobody je vlastně jen přijetí následků mé předchozí volby. První jsem se rozhodla – dám plně důvěru Existenci, nechám se jí vést. V této volbě se vlastně dobrovolně vzdávám možnosti zasahovat svým vlastním posuzováním. Plně odevzdávám svoji vůli do vyšší vůle, dovoluji, aby se vyšší vůle stala mojí vůlí. Přesto všechno, mám prostor pro volbu vstoupit se svojí myslí a rozhodnout, že inspiraci nenásleduji. To, jak velký je tento prostor, záleží na tom, do jaké míry tuto volbu předem dovolím. 

Emanuel: Ano jistě naše odpovědnost je přímo úměrná svobodě. Pokud je absolutní svoboda a já jsem si jist, že ano, pak je tady absolutní odpovědnost. Nést následky, ano je to pokora. Pokora je přijetí reakcí na následky našeho dávání, které se děje z vědomé a často naprosto nevědomé vůle. Ten zásadní posun ve stavu bytí ve vyšší kvalitě svobodné vůle a pokory je, tak jak píšeš výše – rozhodla ses svobodně následovat vyšší vůli, kterou jsi inspirována. Tím jsi v souladu s vyšší vůlí. Chceš následovat a to je tvá svoboda. Jinak tam už není jiná volba. Jen následovat nebo se vrátit zpět a řídit se myslí a rozhodovat se z duální roviny se všemi známými důsledky. A existence ti stále dává plnou volbu, jak chceš činit. A ještě tě k tomu miluje, ať následuješ nebo ne!  (To my moc neumíme) Tomu říkám bezpodmínečná láska.

Newsletter - obsah...
 

Aktuality